nenavidim vsechno a vsechny

Úterý v 23:07 | zivot |  deník
jsem smutna
a proto se vztekam
jsem pica
a proto vam nadavam
 

Storka

28. srpna 2018 v 10:45 | Sprostý smrad |  tvorba
Sovětská svině srala se Stalinem. Sračka střídá sračku. Sladký sorbet se stává slyšitelným. ,,Ssss," syčí Stalinova sedinka. Stalin si stoupá, splachuje. Sovětská svině se Stalinovi směje. ,,Sranda, soudruhu!" Stalin střelil. Sranda skončila.

je divný, že

31. července 2018 v 23:13 |  deník
jsem nikdy nepotkala člověka,
kterýho považuju
za jedno z největších štěstí
ve svým životě?
 


Have you ever felt suicidal?

24. června 2018 v 1:44 | just me, myself and I |  deník
...

Antifeministická

5. června 2018 v 13:56 | feministka |  tvorba
Přejetá žába na silnici
Čerstvá bábovka ve světnici
Přestaneš-li teď, skončíš na ulici
Nacvič raději úsměv na líci

hudba je jazykem němých

6. května 2018 v 1:31 | němá |  deník
nebo alespoň teď to tak cítím
hudba je skvělá věc
nikdy jsem si to neuvědomovala
ale teď mě to napadlo
prostřednictvím hudby můžete pár bezvýznamnými slovy a tóny vyjádřit hlubokou myšlenku
což je skvělý
já si každou písničku spojuju s nějakou náladou
s nějakou svou myšlenkou
s nějakým snem
s nějakým člověkem
a když poslouchám hudbu
potřebuju se točit na židli
nebo jet v autě
nebo prostě něco
nějakej zrakovej vjem
kterej tu myšlenku ještě zesílí
zajímavý je, že ne všechny písničky, který poslouchám, se mi líbí
nebo teda nelíbí v tom smyslu, že bych nikdy nepřiznala, že je poslouchám
a když je poslouchám, cítím se dobře, nebo prostě tak, aby to odpovídalo tý náladě písničky
ale v duchu sebou opovrhuju
třeba když poslouchám španělský písničky
samozřejmě kromě despacita, to doopravdy z duše nenávidím
neumím španělsky
ale když slyším španělštinu
připadám si veseleji
a představuju si samu sebe, jak mám přivázaný nafukovací balónky za ušima
ale během několika málo minut se moje nálada radikálně změní
potřebuju slyšet něco smutnýho
nebo třeba inspirativního
prostě písničku, při který jste trochu smutný
ale zároveň i veselý, protože téma tý písničky není přímo smutný
a zároveň jste hrozně zamyšlený a připadáte si hrozně chytře
teda někdy
někdy si připadáte jako hovno a fakt si to pouštíte jako vzpruhu
je to hrozně nepopsatelná nálada
právě si jí totiž procházím
netuším totiž, jestli jsem smutná
asi ne
nebo veselá
to asi taky ne
možná byste chtěli vědět, o který písničce mluvím
selena gomez - who says
vtipný je, že jsem si ji dneska ještě nepouštěla
ale mám stejný pocity, jako kdybych si ji pouštěla
neslyším ji
ale cítím ji celým tělem
normálně selenu moc neposlouchám
ale tahle písnička je pro moje náladový srdíčko hrozně
silná?
you made me insecure
told me i wasn't good enough
but who are you to judge
when you're a diamond in the rough
i'm sure you got some things
you'd like to change about yourself
but when it comes to me
i wouldn't want to be anybody else
a teď si připadám hrozně chytře, když sem píšu ty slova
ale zároveň jako úplná hlupačka
je to divný
ale když chci bejt fakt smutná
nebo chci jen prohloubit ten smutek, co už ve mně vytvořil život
jakože někdy chci
tak si pustím třeba
lanu del rey
moc písniček od ní neznám
tak si většinou pouštím
born to die
don't make me sad
don't make me cry
sometimes love is not enough
and the road gets tough
i don't know why
a u tohohle třeba brečím
opět
asi je to trapný
ale pro mě hrozně silná a emotivní písnička
a i když zrovna neproudí do mých uší
cítím ji celým tělem, celou duší
to samý třeba imagine dragons
jedna z mých nejoblíbenějších kapel
možná spíš úplně nejoblíbenější
ta schopnost dotknout se člověka jen pomocí zvuku je neuvěřitelná
demons
when the days are cold
and the cards all fold
and the saints we see
are all made of gold
when your dreams all fail
and the ones we hail
are the worst of all
and the blood's run stale
nebo
i bet my life
i've been around the world
and never in my wildest dreams
would i come running home
to you
i've told a million lies
but now i tell a single truth
there's you in everything i do
to byla první písnička, kterou jsem od nich slyšela
a byla to láska na první poslech
nechápu, proč není oblíbenější
a takových by se našlo daleko víc
ale nikdy nemůžu poslouchat písničku, když na ni nemám tu správnou náladu
to se mi pak úplně zhnusí
ale taky mám někdy nálady
kdy si pustím boney m
a prostě na to seru
hudba je jazykem němých
ale ne hluchých
a na co se často zapomíná
ani slepých

Prázdný byt plný vzpomínek

16. února 2018 v 16:12 | budoucí já ze současné minulosti |  tvorba
Po loudavé, zdánlivě nekonečné jízdě, se výtah zastavil ve třetím patře.
Vystupuji a pomalu kráčím ke dveřím. Odemykám a vcházím do bytu.

Do bytu, kde jsem jako malá tak ráda pobývala. To místo mělo své kouzlo, svou nepopsatelnou vůni, bylo tak jedinečné. Vždy to tam žilo. Rozléhalo se zde mňoukání koček, zvuky automobilů zvenčí, hlasy lidí, těch v televizi, ale i těch v jednotlivých místnostech obydlí. A samozřejmě můj hlas, doprovázející hru s domečkem pro plastové panáčky.

Dnes ale slyším jediné - ticho. Ne jen tak ledajaké ticho, ale ohlušující, mučivé ticho. Ticho samoty, ticho ztráty, ticho smutku. Ticho, jež vám připomíná, jak moc k životu potřebujeme hluk. Hluk totiž není jen křik opilců na ulici nebo zvuk motoru, ale také milá slůvka našich nejmilejších.

Zavírám oči a zhluboka dýchám. Tak moc to bolí. Všechny ty vzpomínky.
Rozhodnu se vydat se do kuchyně. Vstupuji a cítím vůni čerstvého jídla, toho nejlepšího, od babičky. Známou vůni jemně přeruší zápach cigaretového kouře. Normálně ho nesnáším, ale dnes ho vítám, neboť mi připomíná ty krásné chvilky, strávené v tomto bytě. Zahledím se na židle. Vidím babičku, jak popíjí kávu s tunou smetany a cukru a chystá se zapálit si další cigaretu. A hned vedle ní sebe. Sebe, ale před mnoha lety. Obě si spolu spokojeně povídáme, netušíc, co nás za pár let čeká.

Zasněně si povzdechnu. Procházím kuchyní dál, směrem k oknu. Ony mě nevidí, vždyť ani nemůžou, už neexistují. Jen v mé hlavě. Otevírám dveře na balkon. Závan čerstvého, jarního vzduchu mi lehce zvedne mou pochmurnou náladu. Dívám se dolů. Výhled není kdovíjak krásný, ale též skýtá plná vzpomínek. Vybavuje se mi, jak jsme tu s dědou kdysi stávali a jen tak se dívali dolů. Jak jsem si zapisovala značky aut, stojících dole na parkovišti a hrála si na detektivku. A když jsem byla větší, babička mi sem přinesla židli a já jsem si četla.

Z kuchyně přecházím do ložnice. Jako první spatřím velkou, manželskou postel. Až později vidím sebe, dědu a babičku, jak na té posteli ležíme a smějeme se. Už si ani nevzpomínám čemu, ale vím, že tehdy jsem byla šťastná. Nemám sílu své představy dál pozorovat a připomínat si, jak už nikdy nic nebude jako dřív, a tak se raději otočím na podpatku a vydám se na cestu dlouhou, temnou chodbou.

Ale ani tam nemám klid od bolestivých, ač šťastně se tvářících vzpomínek. Jako malá jsem se pokoušela tuhle chodbu přeskočit, maximálně dvěma skoky. Děda tvrdil, že to nejde. Rozhodnu se to zkusit i teď. Maličko zacouvám, rozeběhnu se a jsem na konci chodby bezmála po třech skocích. Dobře, děda měl pravdu. Nejde to.

Stojím na prahu dveří, které vedou do obýváku. Na ten mám asi nejvíc vzpomínek. Zahledím se na jedno z křesel, vidím dědu, jak večeří vajíčka se slaninou a sleduje Tour de France v televizi. Vedle něj sedím já. Děda mi vypráví, jaká je Francie nádherná a já jen sním o tom, že se tam někdy podívám...

I když, možná spíš sním o tom, že si půjdu sednout k malému stolku za námi, kde dříve stával šicí stroj, ale dnes tam stojí můj domeček pro plastové panáčky, o kterém jsem se již zmiňovala. Neměla jsem u babičky a dědy málo hraček, ale většinu dětství jsem si hrála hlavně s touhle, protože jsem ji milovala.

A už spatřuju sebe, jak si hraju s panáčky, konkrétně s maminkou a její dcerkou, které spolu vedou krátký dialog. Po chvíli se raději rozhodnu změnit uspořádání nábytku v domečku. Otáčím se na dědu a pečlivě mu líčím, co kam dávám a proč. Neposlouchá mě, ale mně to nevadí. Hlavně, že tu se mnou je, ne?

Chybíš.

15. února 2018 v 19:29 | mimo |  deník
A moc.
Já vím, že už se nikdy nevrátíš.
Ale stejně si představuju, že tu se mnou jsi. Třeba teď, nebo dřív, nebo až později. Někdy mám i pocit, že tu se mnou jsi, ale teď ne. Doufám, že se mi nedíváš přes rameno. Asi by to bylo trapný.
Dělilo nás pár kilometrů.
Teď nás dělí obrovská vzdálenost, nevyjádřitelná číslem. Obrovská, nepřekonatelná zeď. Řeky, moře, oceány. Možná celé vesmíry. Vlastně určitě.
Ještě před rokem a něco bylo všechno jinak. Zdá se to tak dávno. S postupem času budeme od sebe dál a dál, až jednou si budeme na setiny milimetru blízko, ale stejně se nebudeme moci dotknout.
Tak silná je smrt.


Prázdný slova

24. července 2017 v 22:07 | Marjorie |  deník
Přesně před dvěma lety jsem na tenhle blog napsala první článek.
A před rokem a půl zase poslední.
Založila jsem si mnoho blogů před tímhle i po tomhle blogu, ale vlastně nikdy jsem nebyla schopná psát nějak upřímně. Ale tady už jsem se během těch dvou článku zavedla tak nějak opravdu taková, jaká jsem. Hnusná, negramotná a sprostá píča, že?
Já vím, že ty sprostý slova znevažujou můj strašně chytrej text, ale co mám dělat. Já se fakt chci vypsat. Nejsem schopná upřímně psát ani do svýho deníku, kterej stejně nikdo nečte. No, možná ho čte víc lidí než tenhle blog, ale to je fuck. Chci prostě psát, jako by to nikdo jinej neměl číst.
Možná zase budu přidávat ultra dýp zápisky ze svejch poznámek na mobilu, možná nasraný články, jako by ten minulej, možná oboje dohromady, možná něco úplně jinýho a možná vůbec nic a zase to tu nechám pár let ležet ladem. Heh. Kdo ví.
Omlouvám se, jestli se budu opakovat. Vlastně ne, neomlouvám se, je to upřímnej text, kterej jde od srdíčka (wtf?). Poslední dobou se cítím tak nějak prázdně, bylo to kvůli nedávné... smutné... události. Možná tu o ní někdy napíšu. Možná ještě během tohohle článku. Nevím.
Prostě, jak mi z toho bylo blbě, tak jsem chtěla strašně moc psát a psát. Každý slovo jsem vážila, žvejkala, promejšlela a nakonec ho stejně spolkla, protože se mi do toho textu nehodilo. A nakonec jsem žádnej text neměla. Ale toho se chci zbavit.
A taky mě napadlo, že bych sem mohla psát svoje sny. Jako ty sny, co se mi zdaj v noci. Poslední dobou si totiž sny dost pamatuju a asi by byla škoda to zahodit, zvlášť, když se už asi dva roky pokouším o lucidní snění.
Sny z posledních 4-5 nocí jsem dost líná zaznamenávat, ale napíšu sem jeden takovej nejzajímavější.
V tom snu se mi vlastně zdálo o snu - teda, abych to vysvětlila, v tom snu jsem jakože šla spát, protože když usnu, tak v tom snu potkám svýho dědu, kterej... mi umřel a strašně mi chybí a kvůli kterýmu se cítím tak prázdná a budu tam s ním moct normálně komunikovat, ne jako kdyby byl živej, ale jako kdyby byl prostě pryč, ale pořád měl nějaký vědomí, který by mělo fyzickou podobu jen v mých snech.
No, a pak jsem se v tom snu s tím dědou nějak bavila, nebyl to tedy lucidní sen, ale pamatuju si, že jsem se ho zeptala, jestli mrtvej cítí to, že je mrtvej. A on řekl, že jo.
A ten sen mi furt vrtá hlavou. A přemejšlím, kdyby fakt existovala možnost se s dědou ve snu sejít a popovídat si s ním, jestli bych toho využila. A fakt se nemůžu rozhodnout. Na jednu stranu bych se s dědou ráda viděla alespoň nějak (je to fakt strašně neuvěřitelný, jako to, že už tu není, najednou mě to strašně zarazilo, protože, víte, není to tak dávno, co tu byl a normálně fungoval, takže je to strašně divný a pořád jsem si nějak nepřiznala, že se to stalo), na druhou stranu, myslím, že by mě pak ještě víc bolelo, že už tu ve skutečnosti není.
Ale je to fajn představa, že děda, i když tu už není, někde pořád existuje. A vlastně tomu i celkem věřím.

Nesnáším lidi v MHD.

19. února 2016 v 13:57 | Marjorie |  deník
MHD je něco, s čím se setkávám skoro každý den (ale dneska zrovna ne, protože jsem doma... nemocná nejsem) a co mi samo o sobě vlastně vůbec nepřekáží (a to mi překáží hodně věcí), spíš naopak, protože autobus mě každý všední den odveze z ďábelského místa posetého mými spolužáky s IQ na bodu mrazu do mého milovaného útulného domova, kde se můžu zalézt do postele a čučet na Doctora až do zblbnutí.
Co ale na MHD nenávidím je to, že i přesto, že moji spolužáci se mnou MHD nejezdí, stejně se musím potkávat s lidmi. Pokud jste četli můj předchozí článek z července (a pokud ne, možná ho radši ani nečtěte, normálním lidem zcela jistě připadá divnej, možná až trochu pošahaně děsivej), asi vám došlo, že lidi nenávidím a nerada se s nima bavím, prostě ani něco si koupit nebo se na něco zeptat nezvládám. Ale neoznačila bych se za člověka trpícího sociální fobií, protože nejsem debil (jako sorry, ego sice kdovíjaký nemám, ale vím, že nejsem debil) a nedělám ze sebe chudinku kvůli něčemu, čím ani netrpím. Nechci zlehčovat utrpení lidí, kteří takovou fobií trpí (ale to neznamená, že s nimi soucítím).
Kde jsem to skončila? Jasně, u toho, že se v MHD musím potkávat s lidmi. Někdy potkám normální lidi, co se do ničeho neserou a hleděj si svýho. Buďte kurva stejný! Neserte se do mě, jako ta zkurvená bába, co jsem ji před pár tejdny potkala na zastávce. Stály jsme tam jen my dvě a čekaly, až se fakani vyvalej z autobusu, abychom mohly nastoupit. A ta píča mi řekla: ,,Snad počkáte, ne?" Ne, nepočkám, píčo, nemáš žádný přednostní právo! To, že jsi zažila upálení Mistra Jana Husa, že jsi přistála na Měsíci a cestou sem jsi potkala Gargamela a pomohla mu znásilnit Šmoulinku neznamená, že má nějakou přednost přede mnou.
Pak se divte, že vznikaj takový, docela sprostý články, když se chováte jako kryplové! Kdyby tahle egoistická ženská byla jediná, tak ještě ok, ale minulý pátek jsem měla natolik šťastný den, že mě nasralo hned několik lidí. Jedno z toho byla taky nějaká bába, a když nad tím tak přemýšlím, možná ta stejná...

Teď ale doufám, že se vy lidi, co ve vás zůstala (narozdíl ode mě) ještě aspoň špetka dobrý nálady, od srdce zasmějete. Opět, stejná situace - stojíme, čekáme až vylezou, bába s nasranym výrazem a mindrákama mě PŘEDBĚHNE, ale otočí se na mě, aby to mohla dosrat větou:
,,Nepředbíhat."
Kurva co?! Chápete to?! Je to to stejný, jako kdybych sprdla sama sebe za to, že něco udělám! Jako viděla jsem už spoustu zamindrákovanejch kryplů, od mých spolužáků až k samotným členům mé rodiny a ti si samozřejmě všechno vylévali na ostatních, ale něco takovýho?! Tak to jsem ještě neviděla.
Tahle bába mě docela nasrala, ale pozor, za mnou šla druhá! Sice tak o pět set let mladší, ale nasrat dokázala taky. Měla kočár s malym hnusnym zkurvenym hajzlem, NAJELA MI NA NOHY a řekla: ,,Bacha!" Píčo, hele, příjde ti, že mám oči na zádech? Že s nima vidim tebe a tvůj zkurvenej kočár? Každopádně tahle píča mě dorazila, takže jsem řekla: ,,Abyste se neposrali," a jsem si vědoma, že to nebyl kdovíjakej stěr, ale byla jsem nasraná a o stírání mi zrovna nešlo, jen jsem si chtěla ulevit. Moc to nepomohlo, musím o tom psát článek.

Ale teď příjde to nejhorší na emhádéčku! FAKANI. Malý uřvaný fakani ve věku 0-7 let. Ty 4+ už jsou teda snesitelnější, to musím uznat, ale sere mě, že pobíhaj po celý tramvaji nebo autobusu a hrajou si, že jsou nevimco, nevimkde a nevimproč, protože děti totálně nenávidim a nerozumim jejich chování.
Ale ten stejný pátek 12. (lol, a pak, že nešťastný jsou jen pátky 13., hovno), nevím, jestli to byla ta stejná pizda, která mi najela na nohu, nekoukala jsem se, ale ten její harant tam kurva hrozně řval, to trhalo uši! Měla jsem sto chutí říct: ,,Šlápněte mu na hlavu, to pomůže."
Lidi, pokud si pořizujete haranty, buďte tak hodný a věčně nezapomínejte roubíky doma, protože mě ukrutně sere slyšet ten nářek. A ne, srdcervoucí to není, je to maximálně nervyrvoucí!



Volám sa Vtierka a budem u vás bývať!

24. července 2015 v 19:04 | Marjorie |  deník
a hotovo.
Nehodlám psát nic moc na úvod, protože to neumím.
Ani nejsem v moc depkoidní náladě, takže sem opíšu depky z předešlých dvou dnů, které jsem si zapisovala do poznámek na mobilu.

Mimochodem, budu sprostá, budu zlá, neslušná a nespisovná a vy s tím nic neuděláte.
Věk vám taky může být ukradenej.

22.7.2015
Nemám smysl žít. Ale ještě horší je, že jsem to teď napsala a ani nevím proč. Prostě mám fakt mizernou náladu. Takovou nijakou. Nic. Prostě prázdno. Uvnitř jsem úplně prázdná. Jak v žaludku, tak i v duši. Ale nevím PROČ.
To místo. Už od rána na něj myslím. Jak jsem spatřila tu fotku, která se mu nadměrně podobala.
DUŠE & SEN. Dvě slova, která s tím místem souvisí. Samotná by neznamenala skoro nic, jen výplod českého jazyka.
To místo neexistuje. Těžko říct, proč pro mě tolik znamená. Vždyť jsem si na něj delší dobu nevzpomněla. Nechci se tam jet podívat nebo tak. Nejsem schopna to místo nakreslit nebo popsat. Je jen v mé hlavě.
Vím, co chci. Chci žít. Ale zatím jsem se nerozhodla, jestli žít TAM nebo TÍM.

Uběhly čtyři minuty a já pořád přemýšlím. Už ale ne v takový depce a vlastně ani s prázdným žaludkem ne. A to je právě to.
Anorexie...
Nevím, proč zrovna ta. Nemůžu pořádně vědět, co je to za nemoc. To můžete poznat jen z pohledu anorektičky.
A vůbec, co když anorexie není tak hrozná? Co když se lidé dostanou jen k nepravdivým informacím?! Možná vůbec nevíme co se ve světě děje a vlastně ani to nevíme..
Tenhle svět je prostě hnusnej. Lidi ho dělaj hnusným. Možná bych si měla najít příznaky sociální fobie, protože hrozně nenávidím lidě a je mi nepříjemný, když na mě někdo promluví.
Bojím se lidí.

Mám k tomu i důvody:
1. Lidi jsou zlí. Znásilňují, mučí a vraždí.
2. Lidi jsou i děti. Děti jsou potvory.
3. Lidi jsou blbí.
4. Čtvrtý důvod je ze všech nejdůležitější.
Jsou nafoukaní. Příšerně nafoukaní.
Myslí si o sobě, že jsou lepší než jiná zvířata. Proč by měli být? Jediné, čeho mají víc, je ego.

-

23.7.2015
Jako čerstvý školák (první, druhá třída) jsem se vždycky uklidňovala tím, že prázdniny a školní rok se furt střídají a tak to vždycky bude. Dnes už mě tenhle koloběh zase deptá.
Je to pořád dokola.
Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
Leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec.
A zase znova.Připadám si jako autista. Každej den skoro ve stejnou hodinu dělám to samý.

Škola je hrozně blbej nápad. Ne proto, že se tam musím učit důležité informace (neboli kraviny, který v životě nepoužiju). Tentokrát se ani nehodlám vztekat nad tělákem, který je ten nejhorší předmět.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi napsala, že škola je nesmysl a nějaký zkurvená pizda mi napsala, že prý snad, až vyrostu, změním názor.
No, nevím, jestli jsem z toho pro dotyčnou krávu dostatečně vyrostla, ale vím jediné: názor jsem nezměnila.
Serou mě ty lidi. Smradi a učitelky.
Nebudu do podrobna popisovat jednu situaci týkající se toho, jak mě naštvala jedna z učitelek, ale vím jediné:
1. Učitelky jsou stejné jako ostatní lidi, jen maj pocit, že jsou něco víc a že musej mít v každym případě pravdu.
2. Drzej tón učitelek. Když se mi něco nelíbí, řeknu to normálně.
3. Pro učitelky pravidla neplatí. Jsou přesvědčený, že můžou někoho porazit, aniž by řekly s dovolením.

-----


To je asi tak vše.
Mějte se líp, než já.