Červenec 2017

Prázdný slova

24. července 2017 v 22:07 | Marjorie |  deník
Přesně před dvěma lety jsem na tenhle blog napsala první článek.
A před rokem a půl zase poslední.
Založila jsem si mnoho blogů před tímhle i po tomhle blogu, ale vlastně nikdy jsem nebyla schopná psát nějak upřímně. Ale tady už jsem se během těch dvou článku zavedla tak nějak opravdu taková, jaká jsem. Hnusná, negramotná a sprostá píča, že?
Já vím, že ty sprostý slova znevažujou můj strašně chytrej text, ale co mám dělat. Já se fakt chci vypsat. Nejsem schopná upřímně psát ani do svýho deníku, kterej stejně nikdo nečte. No, možná ho čte víc lidí než tenhle blog, ale to je fuck. Chci prostě psát, jako by to nikdo jinej neměl číst.
Možná zase budu přidávat ultra dýp zápisky ze svejch poznámek na mobilu, možná nasraný články, jako by ten minulej, možná oboje dohromady, možná něco úplně jinýho a možná vůbec nic a zase to tu nechám pár let ležet ladem. Heh. Kdo ví.
Omlouvám se, jestli se budu opakovat. Vlastně ne, neomlouvám se, je to upřímnej text, kterej jde od srdíčka (wtf?). Poslední dobou se cítím tak nějak prázdně, bylo to kvůli nedávné... smutné... události. Možná tu o ní někdy napíšu. Možná ještě během tohohle článku. Nevím.
Prostě, jak mi z toho bylo blbě, tak jsem chtěla strašně moc psát a psát. Každý slovo jsem vážila, žvejkala, promejšlela a nakonec ho stejně spolkla, protože se mi do toho textu nehodilo. A nakonec jsem žádnej text neměla. Ale toho se chci zbavit.
A taky mě napadlo, že bych sem mohla psát svoje sny. Jako ty sny, co se mi zdaj v noci. Poslední dobou si totiž sny dost pamatuju a asi by byla škoda to zahodit, zvlášť, když se už asi dva roky pokouším o lucidní snění.
Sny z posledních 4-5 nocí jsem dost líná zaznamenávat, ale napíšu sem jeden takovej nejzajímavější.
V tom snu se mi vlastně zdálo o snu - teda, abych to vysvětlila, v tom snu jsem jakože šla spát, protože když usnu, tak v tom snu potkám svýho dědu, kterej... mi umřel a strašně mi chybí a kvůli kterýmu se cítím tak prázdná a budu tam s ním moct normálně komunikovat, ne jako kdyby byl živej, ale jako kdyby byl prostě pryč, ale pořád měl nějaký vědomí, který by mělo fyzickou podobu jen v mých snech.
No, a pak jsem se v tom snu s tím dědou nějak bavila, nebyl to tedy lucidní sen, ale pamatuju si, že jsem se ho zeptala, jestli mrtvej cítí to, že je mrtvej. A on řekl, že jo.
A ten sen mi furt vrtá hlavou. A přemejšlím, kdyby fakt existovala možnost se s dědou ve snu sejít a popovídat si s ním, jestli bych toho využila. A fakt se nemůžu rozhodnout. Na jednu stranu bych se s dědou ráda viděla alespoň nějak (je to fakt strašně neuvěřitelný, jako to, že už tu není, najednou mě to strašně zarazilo, protože, víte, není to tak dávno, co tu byl a normálně fungoval, takže je to strašně divný a pořád jsem si nějak nepřiznala, že se to stalo), na druhou stranu, myslím, že by mě pak ještě víc bolelo, že už tu ve skutečnosti není.
Ale je to fajn představa, že děda, i když tu už není, někde pořád existuje. A vlastně tomu i celkem věřím.