Prázdný byt plný vzpomínek

16. února 2018 v 16:12 | budoucí já ze současné minulosti |  tvorba
Po loudavé, zdánlivě nekonečné jízdě, se výtah zastavil ve třetím patře.
Vystupuji a pomalu kráčím ke dveřím. Odemykám a vcházím do bytu.

Do bytu, kde jsem jako malá tak ráda pobývala. To místo mělo své kouzlo, svou nepopsatelnou vůni, bylo tak jedinečné. Vždy to tam žilo. Rozléhalo se zde mňoukání koček, zvuky automobilů zvenčí, hlasy lidí, těch v televizi, ale i těch v jednotlivých místnostech obydlí. A samozřejmě můj hlas, doprovázející hru s domečkem pro plastové panáčky.

Dnes ale slyším jediné - ticho. Ne jen tak ledajaké ticho, ale ohlušující, mučivé ticho. Ticho samoty, ticho ztráty, ticho smutku. Ticho, jež vám připomíná, jak moc k životu potřebujeme hluk. Hluk totiž není jen křik opilců na ulici nebo zvuk motoru, ale také milá slůvka našich nejmilejších.

Zavírám oči a zhluboka dýchám. Tak moc to bolí. Všechny ty vzpomínky.
Rozhodnu se vydat se do kuchyně. Vstupuji a cítím vůni čerstvého jídla, toho nejlepšího, od babičky. Známou vůni jemně přeruší zápach cigaretového kouře. Normálně ho nesnáším, ale dnes ho vítám, neboť mi připomíná ty krásné chvilky, strávené v tomto bytě. Zahledím se na židle. Vidím babičku, jak popíjí kávu s tunou smetany a cukru a chystá se zapálit si další cigaretu. A hned vedle ní sebe. Sebe, ale před mnoha lety. Obě si spolu spokojeně povídáme, netušíc, co nás za pár let čeká.

Zasněně si povzdechnu. Procházím kuchyní dál, směrem k oknu. Ony mě nevidí, vždyť ani nemůžou, už neexistují. Jen v mé hlavě. Otevírám dveře na balkon. Závan čerstvého, jarního vzduchu mi lehce zvedne mou pochmurnou náladu. Dívám se dolů. Výhled není kdovíjak krásný, ale též skýtá plná vzpomínek. Vybavuje se mi, jak jsme tu s dědou kdysi stávali a jen tak se dívali dolů. Jak jsem si zapisovala značky aut, stojících dole na parkovišti a hrála si na detektivku. A když jsem byla větší, babička mi sem přinesla židli a já jsem si četla.

Z kuchyně přecházím do ložnice. Jako první spatřím velkou, manželskou postel. Až později vidím sebe, dědu a babičku, jak na té posteli ležíme a smějeme se. Už si ani nevzpomínám čemu, ale vím, že tehdy jsem byla šťastná. Nemám sílu své představy dál pozorovat a připomínat si, jak už nikdy nic nebude jako dřív, a tak se raději otočím na podpatku a vydám se na cestu dlouhou, temnou chodbou.

Ale ani tam nemám klid od bolestivých, ač šťastně se tvářících vzpomínek. Jako malá jsem se pokoušela tuhle chodbu přeskočit, maximálně dvěma skoky. Děda tvrdil, že to nejde. Rozhodnu se to zkusit i teď. Maličko zacouvám, rozeběhnu se a jsem na konci chodby bezmála po třech skocích. Dobře, děda měl pravdu. Nejde to.

Stojím na prahu dveří, které vedou do obýváku. Na ten mám asi nejvíc vzpomínek. Zahledím se na jedno z křesel, vidím dědu, jak večeří vajíčka se slaninou a sleduje Tour de France v televizi. Vedle něj sedím já. Děda mi vypráví, jaká je Francie nádherná a já jen sním o tom, že se tam někdy podívám...

I když, možná spíš sním o tom, že si půjdu sednout k malému stolku za námi, kde dříve stával šicí stroj, ale dnes tam stojí můj domeček pro plastové panáčky, o kterém jsem se již zmiňovala. Neměla jsem u babičky a dědy málo hraček, ale většinu dětství jsem si hrála hlavně s touhle, protože jsem ji milovala.

A už spatřuju sebe, jak si hraju s panáčky, konkrétně s maminkou a její dcerkou, které spolu vedou krátký dialog. Po chvíli se raději rozhodnu změnit uspořádání nábytku v domečku. Otáčím se na dědu a pečlivě mu líčím, co kam dávám a proč. Neposlouchá mě, ale mně to nevadí. Hlavně, že tu se mnou je, ne?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.